Rozhodovací procedury

Vyjednávání a rozhodování v rámci Evropské unie (EU) probíhá na několika různých úrovních. Prolínají se úrovně regionální, vnitrostátní a nadstátní.

Veškerá pravidla a postupy rozhodování jsou zakotveny ve smlouvách. Každý právní návrh se vždy zakládá na konkrétním článku zakládajících smluv, který mimo jiné určuje i legislativní způsob schválení návrhu. V rámci EU existují čtyři základní způsoby rozhodování o přijímání právních předpisů – procedurou konzultace, souhlasu, spolupráce nebo spolurozhodování (podrobněji popsáno níže). Klíčovým rozdílem mezi jednotlivými postupy je míra zapojení institucí EU. Na procesu rozhodování mají největší podíl Evropská komise, Evropský parlament a Rada EU. Evropská komise nové zákony navrhuje a Parlament s Radou je následně schvalují.

Při proceduře konzultace se k právnímu návrhu Evropské komise vyjadřuje Evropský parlament. Rada EU pak rozhodne nezávisle na jeho závěrech. Konzultační procedura se používá pouze v případech, které nejsou ve výslovné kompetenci procedury spolupráce a spolurozhodování.

 

Proceduru souhlasu zavedl Jednotný evropský akt (1986). Při využití této procedury musí Rada EU požádat Evropský parlament o souhlas. Postup je stejný jako v případě konzultace s výjimkou toho, že Parlament nemůže návrh pozměnit; musí ho buď přijmout, nebo zamítnout. Přijetí („souhlas“) vyžaduje absolutní většinu odevzdaných hlasů. Procedura se využívá pro důležité mezinárodní smlouvy, rozšíření EU a pro některá významná rozhodnutí (například rozhodování o občanských právech, úlohách Evropské centrální banky nebo úkolech strukturálních a fondů soudržnosti).

 

Proceduru spolupráce zavedl Jednotný evropský akt. Výrazně tehdy posílil pravomoc Evropského parlamentu, který do té doby neměl velký vliv na vznik evropských právních předpisů. Smlouva o EU (1992) rozšířila působnost procedury spolupráce na více oblastí. Na základě Amsterodamské smlouvy (1997) se tato metoda používá již minimálně, zejména v oblasti hospodářské a měnové unie. Ve většině ostatních případů se nahrazuje procedurou spolurozhodování.

Procedura spolupráce probíhá ve dvou čteních. Po prvním čtení může Evropská komise návrh dle stanoviska Rady EU nebo Parlamentu upravit. Důležitým bodem procedury ve druhém čtení je možnost odmítnutí společného stanoviska Rady EU Evropským parlamentem. V takovém případě pak musí Rada EU akt při druhém projednávání přijmout jednomyslně.

 

Procedura umožňuje podílet se na rozhodování stejnou měrou více subjektům – konkrétně Evropskému parlamentu a Radě EU. Dnes je spolurozhodování nejčastěji používanou procedurou přijímání evropských právních předpisů, mimo jiné v oblasti politiky vnitřního trhu, volného pohybu pracovníků, vzdělávání, zdravotnictví, spotřebitelské politiky, politiky životního prostředí, kultury nebo například výzkumu.

 

V rámci spolurozhodovací procedury se podle toho, jak se Radě EU a Parlamentu daří najít společné stanovisko k navrhovanému aktu, koná první, druhé nebo třetí čtení. V případě, že se Rada a Parlament na návrhu nemohou dohodnout, je návrh předložen takzvanému smírčímu výboru, který se zasazuje o vytvoření kompromisního řešení. Je složený ze stejného počtu zástupců Rady a Parlamentu. Jakmile tento výbor dosáhne shody, text se znovu zašle Parlamentu a Radě ke konečnému schválení zákona. Parlament přijímá návrh absolutní většinou, Rada používá zpravidla hlasování kvalifikovanou většinou.

 

Kvalifikovaná většina určuje počet hlasů zástupců Rady EU vyžadovaný pro rozhodnutí na základě čl. 205 Smlouvy o Evropském Společenství (SES). V současné době musí být pro přijetí návrhu kvalifikovanou většinou splněny tři podmínky: pro návrh musí současně hlasovat 1) nadpoloviční většina členských států (to je alespoň čtrnáct ze sedmadvaceti členských států); 2) nejméně šedesát dva procent obyvatel EU a 3) státy disponující alespoň 255 hlasy z celkových 345 hlasů rozdělených mezi členské státy. 

Hlasy členských států v Radě EU (k 1. lednu 2007)

stát	hlasy
Itálie, Francie, Německo, Velká Británie	29
Španělsko, Polsko	27
Rumunsko	14
Nizozemsko	13
Belgie, Česká republika, Maďarsko, Portugalsko, Řecko	12
Bulharsko, Rakousko, Švédsko	10
Dánsko, Irsko, Finsko, Litva, Slovensko	7
Estonsko, Kypr, Lotyšsko, Lucembursko, Slovinsko	4
Malta	3

 

Pokud státy s projednávaným návrhem nesouhlasí, mohou jeho přijetí zabránit vytvořením blokační menšiny. Musí se jednat o státy s alespoň třiceti procenty hlasů. Pokud mají nesouhlasící státy pětadvacet až třicet procent hlasů, vyjednávání pokračují, dokud počet těchto států neklesne pod pětadvacet procent nebo dokud není akt schválen sedmdesáti pěti procenty hlasů všech členů Rady.

Akty Rady EU mají podobu nařízení, směrnic, rozhodnutí, společných akcí, společných postojů, doporučení, stanovisek, závěrů, prohlášení nebo usnesení. Pokud Rada jedná jako zákonodárce, v zásadě jí podává návrhy Evropská komise. Rada je posuzuje a může je před přijetím upravit.

Kalendář

červen 2009

Po	Út	St	Čt	Pá	So	Ne

• Akreditace
• Newsletter
• Předsednictví v mobilu
• Anketa
• Fotogalerie
• Živé přenosy
• Ubytování
• Cestování