Historie české architektury
České země byly po mnoho staletí multikulturním prostředím, v němž se v kulturní oblasti střetával vliv několika etnik – místního českého s přišlým německým, který ovšem postupně převládl. V architektuře se od období renesance stále výrazněji uplatňovali hlavně Italové, usazení na Malé Straně v Praze, kteří zde vytvořili samostatnou kolonii. Díky tomuto spojení několika etnik vznikla v českých zemích poměrně svébytná architektonická kultura, která v gotice, ale zvláště pak ve vrcholném baroku, a i na samém počátku dvacátého století, dospěla k jinde neopakovaným specifickým projevům.
Pouze v samých počátcích státnosti slovanského etnika ve středoevropském prostoru se tehdejší Velkomoravská říše (deváté století) orientovala východně, na tehdy ještě mocnou Byzanc. Se vznikem přemyslovského knížectví (od devátého století do roku 1198) a posléze Českého království (do roku 1918) s centrem v Praze se ovšem nový stát, jako součást Římské říše, již provždy stal součástí kultury Západu.
Gotika a renesance
Praha byla také dvakrát rezidenčním městem římských císařů, v němž se soustřeďovali umělci celé Evropy – za Karla IV. (čtrnácté století) a za Rudolfa II. (šestnácté až sedmnácté století). V době Karla IV. se Praha stala městem s nejvýchodněji položenou gotickou katedrálou, jejíž stavbu zprvu vedl Matyáš z Arrasu a pokračoval v ní Petr Parléř z Kolína nad Rýnem. Císař Karel IV. se zasloužil i o vznik dalších významných staveb, o nový most, který byl vybudován na místě někdejšího Juditina mostu románského a který je pozoruhodný mostními věžemi, jež dodnes určují panorama Prahy stejně jako katedrála sv. Víta na Hradčanech. Neméně důležité byly i stavby světské, jež za Karla IV. vznikly – vedle přestavby rezidence na Pražském hradě to byla hlavně stavba hradu Karlštejn s kaplí sv. Kříže, sloužící k uložení korunovačních klenotů.
České země patřily k prvním zemím zaalpské oblasti, kde se projevila italská renesance. Již na konci patnáctého století se zde objevily renesanční prvky, a to nejen v královském Vladislavském sále na Pražském hradu, ale i na stavbách moravských šlechticů. Přijetí renesance vyvrcholilo v architektuře královského letohrádku, později nazvaného Belveder, v nově založené zahradě. Tato stavba patří k čisté italské renesanci, třebaže v samotné Itálii nemá přímého vzoru. Důkazem všeobecného přijetí renesance v Čechách, spojeného s masivní invazí italských stavitelů, jsou zámecké stavby s bohatě zdobenými arkádovými nádvořími, ale i interiéry (například Bučovice nebo dobře zachovaný zámek v Litomyšli, který je na seznamu památek UNESCO).
Baroko
Porážka stavů a protestantské opozice na Bílé hoře (v sedmnáctém století), znamenaly nejen obrovské majetkové přesuny, změnu sociálního i etnického složení, ale také silný politický úpadek, v němž Království české ztratilo vliv a stalo se provincií. Přesto se v rekatolizovaných Čechách ujalo italské baroko nejdynamičtějšího, guariniovského směru ochotněji než v kterékoliv jiné evropské zemi. Klášterní kostel sv. Kláry v Chebu nebo benediktinský klášterní kostel sv. Markéty v Praze-Břevnově jsou toho důkazem, stejně jako stavby pražského rodáka Kiliána Ignáce Dientzenhofera, syna neméně slavného stavitele Kryštofa Dientzenhofera, z nichž si zmínku zaslouží alespoň chrám sv. Mikuláše v Praze na Malé Straně, příkladná ukázka vrcholného baroka.
Pod vlivem opatů církevních řádů, jejichž existence sahá do předhusitského období, však Čechy vydaly ještě jednu architektonickou zvláštnost – syntézu gotického a barokního slohu. Nešlo jen o prostý návrat gotických detailů, ale o jejich svébytnou barokní transformaci. Hlavní představitel a autor tohoto směru, Jan Blažej Santini-Aichel (1677–1723), ve třetí generaci Švýcar narozený v Praze, tímto způsobem především obnovoval středověké klášterní stavby. Za vrcholnou architekturu tohoto jinde nevídaného směru lze považovat klášterní chrám v Kladrubech nebo poutní kostel sv. Jana Nepomuckého ve Žďáru nad Sázavou, který je rovněž památkou UNESCO.
Kubismus a funkcionalismus
Ještě jednou přispěly české země k dědictví světové architektury neobvyklým stylem, a to když se čeští architekti pokusili převést malířský a sochařský kubismus do architektury. Pod pražským Vyšehradem vzniklo hned několik obytných kubistických staveb, ale vrcholem kubismu v architektuře je jistě Dům u Černé matky boží od Josefa Gočára na Starém Městě pražském (1912), který až neuvěřitelně zapadá do tamní historické zástavby.
V prvních letech samostatného Československa (po roce 1918) vznikl také český specifický stavební sloh rondokubismus. Ten vycházel z předválečného kubismu a rovněž nemá ve světě obdoby. Někdy se rondokubismus nazývá také slohem obloučkovým nebo slohem Legiobanky.
Nelze se proto divit, že v nové Československé republice se v meziválečném období stal hlavním architektonickým stylem funkcionalismus se svými střízlivými progresivními tvary. Nejlepší ukázkou této nové architektury je kolonie Baba v Praze, vilová zástavba vzniklá podle projektu nejvýznamnějších funkcionalistických architektů. V Brně se také zachovalo jedno z nepůsobivějších funkcionalistických děl, vila Tugendhat architekta Ludwiga Miese van der Rohe (památka UNESCO).
Ani dnes se Česká republika nevyhýbá nejmodernějším trendům světové architektury, o čemž svědčí též řada projektů světově proslulých architektů (Frank O. Gehry, Jean Nouvel, Ricardo Bofill, John Pawson a Richard Meier), jež se realizují zvláště v Praze. Na druhé straně lze práce českých architektů najít po celém světě, v současné době třeba ve Velké Británii (Eva Jiřičná, Jan Kaplický), v Kanadě nebo třeba i v Číně (Jan a Ivana Bendovi).
Datum aktualizace: 16.8.2011 16:00
