Film
Eva Zaoralová: Co dal český film světu
"Ve střední Evropě projevovala od počátku velkou životnost především kinematografie československá,“ píše ve svých Dějinách filmu francouzský filmový historik Georges Sadoul. Z jeho charakteristiky české kinematografie od jejích počátků, sahajících hluboko před vytvoření nezávislého státu v roce 1918 až do doby po druhé světové válce, je patrné, jak komplikovaný vývoj, podmíněný historií, prožíval český filmový průmysl.
Nicméně český film o sobě dával vědět i v zahraničí a úspěch filmu Gustava Machatého Extase na festivalu v Benátkách v roce 1934 potvrdil schopnost jeho mezinárodního uplatnění. Rozruch tehdy vzbudily nejen záběry nahoty ústřední postavy a na tu dobu odvážné motivy erotiky, ale i znaky avantgardy filmové řeči, jež vytvářely zvláštní atmosféru filmového příběhu. První „umělecké erotické filmy“ Extase i starší němý film téhož režiséra Erotikon nechybí dodnes v žádné příručce dějin světového filmu třicátých let, ale do vědomí světové veřejnosti pronikla už před druhou světovou válkou vedle Gustava Machatého i jména Karel Lamač, Alexander Hackenschmied, Otakar Vávra i další, například jméno průkopníka etnografického filmu, významného slovenského fotografa Karola Plicky.
Česká – a do roku 1993 československá – kinematografie neproslula sice po válce jako kolébka tak významného hnutí jaké dala Evropě a světu Itálie neorealismem, nicméně v roce 1947 zopakovalo v Benátkách někdejší český úspěch sociální drama Karla Steklého Siréna, které tu získalo Velkou cenu. Ale i v dalších letech, poznamenaných po nástupu komunistického režimu neblaze proslulou estetikou „socialistického realismu“ zkreslujícího obraz skutečnosti podle ideologických hesel, se o československém filmu nepřestává mluvit díky zcela jedinečnému dílu génia animovaného filmu Jiřího Trnky. Jeho loutkové filmy Špalíček, Císařův slavík, Bajaja či Staré pověsti české i jeho kreslené snímky a díla jeho spolupracovníků a následovníků z pražského Studia Jiřího Trnky, se stávají ozdobou tak věhlasných světových festivalů jako je Cannes a odvážejí si z nich ceny. Vytvářejí tak v padesátých letech základ pro školu evropské animované tvorby úspěšně konkurující svou výtvarnou originalitou jejímu tradičnímu pojetí z dílny Walta Disneye.
O Jiřím Trnkovi, ale také o Hermíně Týrlové a její „zlínské škole“ se mluví stále s obdivem a úctou v odborných kruzích a české animované filmy patří dodnes k repertoáru televizí po celém světě. Na jejich úspěchy navázal, a to opět zcela osobitým způsobem, Karel Zeman, dávno před Stevenem Spielbergem vytvářející obraz světa dinosaurů v Cestě do pravěku, v níž s mimořádnou fantazií a vynalézavostí spojil – tak jako později ve verneovském Vynálezu zkázy či v Baronu Prášilovi – prvky animovaného filmu s živým hereckým projevem. Slávu českého animovaného filmu šíří ve světě už dlouho také Břetislav Pojar a naprostým solitérem známým svou inspirací surrealismem a využitím nejrůznějších výtvarných technik a forem animovaného i hraného filmu je v kontextu světové kinematografie Jan Švankmajer.
Vzepětí světového zájmu zaznamenal český (tehdy stále ještě československý) hraný film s nástupem takzvané „nové vlny“ na počátku šedesátých let, díky částečnému uvolnění ideově-politických kritérií. Už předtím se občas objevila díla režisérů jako Jiří Weiss, Martin Frič, Otakar Vávra, Jiří Krejčík, dvojice Ján Kadár-Elmar Klos, či o něco mladší Karel Kachyňa, Vojtěch Jasný a František Vláčil, jež obstála v mezinárodní konkurenci na festivalech. Zcela zvláštní postavou je mezi těmito tvůrci František Vláčil, jehož Marketa Lazarová je právem světovou filmovou kritikou počítána mezi nejvýznamnější filmy inspirované historií.
S prvními díly čerstvých absolventů FAMU, jako byli Miloš Forman, Jiří Menzel, Věra Chytilová, Jan Němec, Evald Schorm, Jaromil Jireš, Pavel Juráček či Ivan Passer, jemuž bylo studium na FAMU z politických důvodů odepřeno, se výrazně zvýšil zájem světových festivalů a rozrostl se seznam cen, jež si z nich české filmy odvážely až do roku 1968, kdy znovu sevřel českou kinematografii krunýř komunistické ideologie. Jako „nová vlna“ byli v šedesátých letech označováni filmaři řady evropských zemí, všichni shodně usilující o nové, životní pravdě bližší filmové vyjádření, pro jehož bezprostřednost a autenticitu nalezli oporu ve zjednodušení technických prostředků. Pro žádnou jinou „novou vlnu“ není však tak charakteristický rys, který vesměs vyznačuje rané filmy české nastupující generace: schopnost vyjadřovat věci vážné až tragické s humorem.
Styl hořké komedie, v jehož duchu jsou natočeny filmy jako Ostře sledované vlaky, Intimní osvětlení, Černý Petr, Lásky jedné plavovlásky, Hoří, má panenko, Perličky na dně, O slavnosti a hostech, Sedmikrásky, Postava k podpírání, Případ pro začínajícího kata, ale i další díla týchž autorů či filmy jejich méně slavných kolegů, je jakousi „českou specifikou“. Humor těchto filmů je jiný než u tvůrců satirické italské „komedie mravů“ či z absurdity čerpajícího humoru francouzského, britského či německého. Postavy jmenovaných českých filmů jsou nazírány s ironií, která jim neubírá na lidské důstojnosti, přestože upozorňuje na jejich slabosti a směšnost, a v pohledu autorů obvykle nechybí sebeironie. Právě tato zvláštnost zajišťuje českým filmům té doby trvalé místo ve světovém kontextu, což si uvědomují i někteří současní čeští tvůrci, patřící ke generaci vytvářející své filmy v situaci možnosti svobodného vyjádření, značně odlišné od té, v níž pracovali jejich předchůdci."
|
Eva Zaoralová
*28.11.1932 Praha |
Filmová publicistka a překladatelka. V letech 1968 - 1991 působila v redakci měsíčníku FILM A DOBA, od 1989 jako šéfredaktorka. Jako externistka přednášela několik let dějiny světového filmu na FAMU, od roku 1994 připravuje ve funkci umělecké ředitelky program Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary, který je dnes nejvýznamnější filmovou událostí ve střední a východní Evropě. Je autorkou mnoha studií, filmových kritik a článků pro deníky i odborné časopisy a přeložila řadu románů a povídek významných francouzských a italských autorů. V roce 2002 jí francouzská vláda udělila vyznamenání "Rytíř řádu umění a literatury" (Chevalier de l´Ordre des Arts et des Lettres). |
Datum aktualizace: 16.8.2011 16:02
