Literatura
Jan Rubeš: O české literatuře
"Stejně jako je tomu u řady evropských literatur formujících se na půdě zemí, které jsou po staletí součástí nadnárodních celků, je jednou ze zvláštností české literatury to, že byla nucena zastávat často jinou funkci než literární : náboženskou, historickou, vlasteneckou, jazykovou a politickou. Snaha o vytvoření autonomního výrazu, který by byl srovnatelný s díly předních evropských autorů, se datuje teprve od pozdního romantismu a realismu ve 2. polovině 19. století . A je to nepochybně zklamání z politického vývoje rakouského mocnářství, jehož jsou v té době české země součástí, které umožňuje vrhnout všechny duchovní síly národa do kulturního života, v němž literatura hraje významnou symbolickou roli.
Z těchto zdrojů pramení moderní česká literatura. Na sklonku 19. století se díly romanopisců jako Jan Neruda a básníků jako Otokar Březina, vyrovnává s evropským literárním kontextem a začíná rozvíjet vlastní specifický výraz. Prostor je mu dán vznikem samostatné Československé republiky v roce 1918. Orientace na Francii, nejen u avantgardy, ale i u celé nově nastupující generace kritiků a autorů, kompenzuje dosavadní germánské vlivy a zasunuje do pozadí i české německy píšící autory. Praha se přesto stává významným kosmopolitním kulturních centrem, kterým byla již v době baroka, a kde se v důsledku fašistického a komunistického útlaku stýká německá a ruská emigrace.
Válka a komunistická kulturní politika předčasně ukončily toto dvacetileté období, považované dodnes za nejplodnější. Liberalizace v šedesátých letech k němu tvoří pendant, kdy vystupují do popředí mladí autoři zobrazující trauma společnosti pokořené a znásilněné ve jménu utopické budoucnosti. Tentýž pocit pak, po roce 1968, budou tito autoři moci vyjadřovat již jen v samizdatových edicích anebo v zahraničních nakladatelstvích.
Paradoxem je, že dvacetiletí, které nás dělí od konce komunismu, nedalo vzniknout žádným významným literárním dílům, která by se s touto minulostí vyrovnala. Dokazuje to, že svoboda sama ještě není zárukou uměleckého rozletu zejména pokud je pojímána jako svoboda tržní. Přitom jednou z nejcharakterističtějších složek české literatury je její ironicky a groteskně subverzivní proud, v němž smích rozleptává zdánlivě nezpochybnitelné pravdy. Je to smích Josefa Švejka, smích poražených. Česká literatura je literaturou poražených, Ludvíka z Žertu Milana Kundery, Vaňka z Audience Václava Havla, Dannyho z románů Josefa Škvoreckého a koneckonců i Josefa K, z Procesu Franze Kafky. Všechny tyto poražené spojuje to, že nechtějí být vítězi, protože vědí, že pravda je na jejich straně. A pokud se českým autorům podaří i nadále nastavovat právě toto zrcadlo dnešnímu světu, v němž se všichni touží stát vítězi, aniž by tušili, že patří k poraženým, pak bude i nadále česká literatura významnou součástí literatur evropských."
|
Jan Rubeš *18.5.1946 |
překladatel a ředitel Centra českých studií na Bruselské svobodné univerzitě (ULB) v Belgii Po studiích v Praze a v Paříži pracoval v Ústavu pro českou a světovou literaturu ČSAV, od roku 1980 žije v Bruselu. Je autorem řady knih o kulturní historii měst (Praha, Budapešť, Petrohrad) a překladů z české literatury (Seifert, Skácel, Čapek, Vaculík, Havel). V současné době je profesorem srovnávacích literatur na Bruselské svobodné univerzitě. |
Datum aktualizace: 16.8.2011 16:02
