Historie české hudby

Českou hudbu lze v její historii považovat za velmi přínosnou v evropském i celosvětovém kontextu. Tento přehled se soustřeďuje hlavně na okamžiky, kdy česká hudba spolurozhodovala – nebo dokonce rozhodovala – o nově přicházející epoše v hudebním umění.

 

K prvním významným památkám české hudby patří dva chorály, jež ve své době plnily funkci hymny: „Hospodine, pomiluj ny“ (okolo roku 1050) a „Svatý Václave“ (kolem roku 1250).

 

Ve třináctém století, kdy přemyslovský stát (první dynastie v Čechách) už hrál v evropské politice zásadní roli, došlo k první významné hudební události, která k sobě přitáhla pozornost celé Evropy: král Václav II. uspořádal v Praze hudební klání, soutěž, k níž pozval nejslavnější minesengry (truvéry a trubadúry) Evropy, a v Praze se odehrálo něco, co nyní, po sedmi stech letech, nazýváme soutěžemi festivalu Pražské jaro. Na rozdíl od našich časů se ale král účastnil klání osobně – coby minesengr. 

Nedlouho poté přišel do Čech s prvním králem druhé dynastie Janem Lucemburským slavný hudební skladatel Guillaume de Machaut coby králův tajemník, a do Čech se tak dostal vliv už vrcholící éry francouzského umění Ars antiqua a Ars nova. Krátce poté se navíc Praha stala jedním z politických a kulturních center Evropy – syn Jana Lucemburského Karel byl totiž korunován nejen králem českým, ale též králem římským a konečně římským císařem. Stal se tedy druhou osobností, vedle papeže v Římě, která rozhodovala o evropské politice. Navíc byl Karel IV. jedním z nejvzdělanějších středověkých panovníků. A protože byl vychován ve Francii, domácí hudební tvorba stále čerpala z francouzských podnětů.

 

Zde je nutno zmínit ještě jeden okamžik: ač Praha Karla IV. tkvěla hluboko v gotice, sám císař vešel v písemný styk s osobnostmi rané italské renesance – dopisoval si mimo jiné s Petrarcou. Samozřejmě, že na císařském dvoře zněla skvělá hudba jako důstojný doplněk jedinečné tvorby výtvarné a architektonické. V roce 1348 založil Karel IV. v Praze univerzitu, kde od počátku působila také katedra muzikologie. Na sklonku Karlovy vlády začaly do země pronikat vliv Jana Viklefa a strhující kázání Konráda Waldhausera, Matěje z Janova a Jana Milíče z Kroměříže, kteří položili základy evropské reformace. V českých zemích se jejího prosazování ujali zejména Jan Hus, Jeroným Pražský a pražská univerzita.

 

Po upálení Jana Husa v roce 1415 vzniklo silné husitské hnutí. Takzvané předhusitské zpěvy a husitské zpěvy bohoslužebné i válečné (nejproslulejší z nich, Ktož sú Boží bojovníci, je obdobou novověké Marseillesy, se stejným účinkem na davy) se staly pravzorem formy zvané protestantský chorál. Vrcholu v oblasti chorálu dosáhl později Johann Sebastian Bach. 

Ani v období renesance nezůstaly české země stranou. Za vlády Rudolfa II. (šestnácté až sedmnácté století) se totiž Praha opět stala jedním z center evropského dění (vedle „Říma renesančních papežů“ a „alžbětinské Anglie“). Podruhé si císař římské říše zvolil Prahu za sídelní město. Osvícený Habsburk Rudolf II. navíc vášnivě podporoval umění a vědy. Do Prahy zval nejvýznamnější osobnosti vědy a umění (mimo jiné Tychona de Brahe, Johannese Keplera, Jána Jesenia, Philippa Da Monte a další) a zanechal po sobě obrovskou sbírku umění (nyní ve Stockholmu a v Praze).

 

Na hudebním poli založil Rudolf II. takzvanou císařskou kapelu, v tehdejší době unikátní jev: nechával pro ni totiž po zemi vyhledávat mladé talenty i z nejchudších rodin, zajišťoval jim výchovu a rozvoj a po letech služby pro ně už tehdy vyhradil penzijní zajištění. Tuto kapelu pak začali napodobovat přední šlechtici v českém království.

 

Na vrcholu této strhující epochy v Praze roku 1618 propukla třicetiletá válka povstáním evangelických stavů proti Habsburkům. V této válce ztratily české země polovinu obyvatel. Na hudebním poli ovšem již zahájilo nástup rané baroko, jehož tvůrci se opět stali ozdobami evropské kultury: Adam Michna z Otradovic, Pavel Vejvanovský a dále tvůrci vrcholného baroka Jan Dismas Zelenka nebo Bohuslav Matěj Černohorský.

 

V podmínkách státního, národního a ekonomického úpadku nacházeli lidé útěchu právě v hudbě , a protože mnozí regenschori (vedoucí chrámového sboru) v malých kostelících na venkově neměli příliš velké vzdělání a také tvořili pro posluchače zcela nejprostší (anglický cestovatel Charles Burney nazval české země „konzervatoří Evropy“), vznikl zde ještě v hlubokém baroku nový typ hudby přístupný každému – evropský klasicismus.

 

A právě v Praze a v českých zemích se skutečného věhlasu, uznání a slávy dočkal Wolfgang Amadeus Mozart. České země pro něj znamenaly ostrov poct, porozumění. Slavný je jeho citát „Moji Pražané mi rozumějí“. Zde v Praze v divadle českých stavů dirigoval Mozart Figarovu svatbu a také Dona Giovanniho. České stavy si u něho objednaly ke korunovaci Leopolda II. operu La Clemenza di Tito. Česká šlechta si ho podávala z domu do domu, z plesu do plesu a prostý lid si pískal árie z Figarovy svatby, které se po úpravě hrály i v krčmách. Mozartova nová hudba doslova omráčila celou zemi hlavně díky tvorbě jeho předchůdců Josefa Myslivečka a Františka Xavera Brixiho. Jen týden poté, kdy Vídeň pohodila Mozarta do společného neznámého hrobu, dávali v chrámu sv. Mikuláše na Malé Straně v Praze Mozartovo Requiem  ke skladatelově poctě.

 

Mozart ale není jediný, kdo má k Česku blízko. V závěru klasicismu navštívil zemi také Beethoven, který se vydal do Prahy, západočeských lázní, Teplic a Hradce nad Moravicí.

 

Vzápětí zachvátila Evropu éra romantismu, v Praze dirigoval ve Stavovském divadle Carl Maria von Weber, projížděl tudy Fryderyk Chopin, několikrát tu byl Ferenc Liszt, který zde koncertoval v letech 1840 a 1846, Hector Berlioz, později Petr Iljič Čajkovskij, ale i Robert Schumann a Klára Schumannová, evropská hudební elita. 

Jako u mnoha národů, i v této éře vznikla takzvaná národní hudba, což souviselo s národním obrozením v průběhu celého devatenáctého století. Za zakladatele české národní hudby je považován Bedřich Smetana, který hudbu už v počátcích pozvedl na světovou úroveň. Smetana se stal spolu se svým přítelem Lisztem, jenž upozornil na jeho genialitu, tvůrcem nové hudební formy – symfonické básně. V opeře byl Smetana čestným rivalem Richarda Wagnera a zanechal po sobě velké dílo klavírní a komorní na české i světové náměty (například na Shakespeara).

 

Hned po něm zazářila hvězda Antonína Dvořáka, jehož propagátorem byl zase Johannes Brahms a kterého nakonec proslavila zejména tvorba duchovní. Tu později dirigoval v Londýně a právě tam dostal nabídku na místo ředitele Národní konzervatoře v New Yorku. Obdržel rovněž čestný doktorát v Cambridgi. Dvořák po sobě zanechal rozsáhlé dílo oratorní, písňové, komorní, operní a symfonické a vychoval též velké skladatele – Josefa Suka a Vítězslava Nováka.

 

Mezitím nasála česká hudba přirozeně i nové inspirace, jaké přinášely impresionismus, ale také nálady secese, dekadence a symbolismu (Suk, Novák, ale též Zdeněk Fibich, tvůrce scénického melodramu).

 

K velkým jménům počátku dvacátého století patří též Josef Bohuslav Foerster, tvůrce oper, písní, komorní hudby a symfonií, který byl povolán ze svého působiště v Hamburku při vzniku Československé republiky v roce 1918 na místo rektora Pražské konzervatoře a prezidenta Československé akademie věd. 

A konečně dvě jména, která se opět proslavila po celém světě – Leoš Janáček a Bohuslav Martinů, nyní nejhranější čeští skladatelé. Janáček přinesl dosud neslyšený svět hudby, někdy až hudbu sfér nadzemsky odpoutanou (Glagolská mše), Martinů představoval šíří záběru a forem osobnost přímo renesanční.

 

I česká moderna přinesla kromě zmíněných velikánů desítky jmen znamenitých autorů, jako jsou například bratři Hábové se čtvrttónovou hudbou, Iša Krejčí, tvůrce čistého neoklasicismu v době, kdy ještě neznal druhé období Igora Fjodoroviče Stravinského, Ervín Schullhof a jiní, kteří tragicky zahynuli během druhé světové války v Terezíně, kde i přes všechny hrůzy skládali a koncertovali.

 

To, co se nepodařilo kolem roku 1918 slavné Pařížské šestce, jež se snažila vytvořit hudbu obytnou jako dům, šitou člověku na míru, jak se praví v manifestech skupiny inspirované Jeanem Cocteauem a Erikem Satiem, podařilo se, a to vrchovatou měrou v Praze v roce 1928 Jaroslavu Ježkovi.

Tento renomovaný, plně erudovaný skladatel, jehož „vážná tvorba“ čeká dosud na skutečné zhodnocení a pochopení, dokázal stvořit jazzovou a populární hudbu k hrám Osvobozeného divadla, která je trvalým repertoárem ještě po osmdesáti letech a je stejně svěží i burcující. Právem se proto řadí k zlatému fondu české hudby. Hry Osvobozeného divadla se kromě znamenitého humoru, skečí a tanečních scén staly postupně ve třicátých letech neméně burcujícím varováním před nastupujícím fašismem. V době, kdy vznikala také největší díla Karla Čapka, bylo divadlo, po nespočet protestních nót německého velvyslanectví, nakonec uzavřeno. Jaroslav Ježek uprchl na poslední chvíli s hlavními protagonisty divadla do USA, kde ještě stačil vyhrát hlavní cenu svou klavírní sonátou. Zemřel však 1. ledna 1942.

Záchvaty socialismu počaly slábnout v uvolnění šedesátých let a česká hudba se rychle vzpamatovávala a nabírala nový dech. I ve druhé polovině století se rychle zařadila do světového trendu. Mnohé tvůrce začala zajímat opět oblast duchovní hudby, tím spíše, že byla dlouho zakázána (Jan Hanuš, Petr Eben).

Česká hudba proniká na světovou scénu hlavně úžasnou nadprodukcí znamenitých těles a sólistů nejrůznějších zaměření. Světové slávy dosahují smyčcová kvarteta (Vlachovo a Smetanovo) nebo Sukovo trio, která hrají celý repertoár zpaměti, Pražský komorní orchestr bez dirigenta, Warchalův komorní soubor. Česká filharmonie s filharmonickým sborem a čelnými sólisty (Ivan Moravec, Jan Panenka) objíždí celý svět. 

Od vzniku festivalu Pražské jaro v roce 1946 opakovaně láká Praha největší sólisty světa (S. Richter, A. B. Michelangeli, L. Berman, F. Gulda, Elizabeth Schwarzkopf, Mireille Freni, P. Robeson, L. Armstrong, I. Oistrach, Rostropovič, Menuhin, Artur Rubinstein) i velká tělesa s dirigenty a přidávají se rovněž Národní divadlo a Státní opera. Dále vznikají také Laterna Magica, Černé divadlo, Komorní balet, proslulé triumfálními výjezdy do zahraničí, a nastupují Pavel Šporcl, Magdalena Kožená nebo Dagmar Pecková.

 

Doma se objevují soubory staré hudby, napřed barokní, později renesanční, po nich následují soubory gotické a konečně ty, které pěstují gregoriánský chorál. Mnohé vystupují v dobových kostýmech. Do světa vyjíždějí dále folklorní soubory z nejrůznějších oblastí. Mezitím reprezentují v politické emigraci českou hudbu velcí krajané jako Rafael Kubelík a Rudolf Firkušný. Ti působí hlavně v USA, ve Švédsku a Švýcarsku.

 

Z velkých poct se může těšit česká hudba tvůrčí i interpretační v Japonsku. Dále je třeba zmínit vysokou úroveň českého hudebního školství, jakou se může pyšnit jen velmi málo zemí. Její raketový vzestup začal brzy po II. světové válce a dlužno přiznat jinak totalitnímu systému, že do hudebního vzdělávání investoval značné prostředky – zajisté i z důvodů propagandy. Už v roce 1946 vznikla nová instituce, Akademie múzických umění, jako další stupeň k již proslulé pražské konzervatoři. Následovaly Brno, Bratislava, Plzeň, Teplice, Pardubice, Ostrava, Kroměříž a České Budějovice.  

Kalendář

červen 2009

Po	Út	St	Čt	Pá	So	Ne

• Akreditace
• Newsletter
• Předsednictví v mobilu
• Anketa
• Fotogalerie
• Živé přenosy
• Ubytování
• Cestování