Historie českého divadla
Zrod novodobého českého divadla je těsně spjat s národním sebeuvědoměním. Divadlo v něm totiž sehrálo významnou roli a nabylo silné společenské funkce, která nadále určovala jeho vývoj.
Na počátku národního obrození (v závěru osmnáctého století) se stalo centrem divadla hraného v českém jazyce Vlastenecké divadlo (1786–1802), sídlící v pražské Boudě a poté u Hybernů, pro něž psali domácí autoři. V Nosticově (Stavovském) divadle, otevřeném v roce 1783, převažovala představení německá, česká byla v menšině.
Úlohu divadla v národně emancipačním procesu a v mravní výchově národního společenství zdůrazňovala i generace třicátých a čtyřicátých let devatenáctého století v čele s dramatikem J. K. Tylem, na jehož program pak od konce čtyřicátých let navazovaly i první české kočující společnosti.
Roku 1862 se vybudováním Prozatímního divadla naplnilo dlouholeté úsilí o samostatnou divadelní instituci, od šedesátých let devatenáctého století vznikala řada kočujících společností, ochotnických spolků a nových divadelních domů. Roku 1883 byla definitivně otevřena reprezentativní budova Národního divadla, jehož stavba byla z velké části financována z celonárodních sbírek. Pravidelný divadelní provoz byl zahájen také v Plzni a Brně; většina divadel přitom pěstovala všechny žánry (činohru, operu, operetu i balet) a tento model přežívá dodnes.
Od počátku dvacátého století sledovalo české divadlo určující stylové tendence: psychologický realismus, impresionismus, symbolismus (J. Kvapil, J. Wenig, E. Vojan, H. Kvapilová), expresionismus (K. H. Hilar, V. Hofman).
Po vzniku samostatného Československa (1918) rostl počet divadel i souborů. Světového úspěchu dosáhli například dramatici Karel Čapek nebo František Langer. V polovině dvacátých let dvacátého století podstatně ovlivnil vývoj českého divadla vznik menších avantgardních scén mladé generace, inspirovaných avantgardou ruskou a francouzskou: Osvobozené divadlo (1925, režiséři J. Frejka a J. Honzl; posléze divadlo autorské a herecké dvojice J. Voskovec a J. Werich), dále divadlo Dada nebo Moderní studio. Avantgardní tendence završila tvorba E. F. Buriana, jehož poetické syntetické divadlo ovlivnilo i mnohé poválečné režiséry (Radok, Krejča).
Za nacistické okupace posilovala divadla obhajobou humanistických hodnot rezistenci české společnosti, ovšem v září 1944 byla všechna uzavřena. Po válce byla divadla převedena do veřejné správy (socializace) a po komunistickém převratu v únoru 1948 podřízena ideologickým normám socialistického realismu, který se stal jedinou tvůrčí metodou.
Politické uvolnění po roce 1956 umožnilo opětovný rozmach divadelní tvorby i vznik nových scén (takzvaná malá divadla), jež se formovaly kolem výrazných uměleckých osobností (Reduta, Divadlo Na zábradlí, Semafor), v šedesátých letech pak Činoherní klub, Divadlo za branou nebo Studio Y v Liberci.
Zcela výjimečnou stálicí zůstává od svého vzniku v roce 1967 až dodnes Divadlo Járy Cimrmana: aktuální životnost mu zajišťují hry o fiktivním českém géniovi parodující národní mýtus. Ladislav Fialka v Divadle Na zábradlí oživil žánr pantomimy, jejíž ansámblové produkce realizoval jako jeden z prvních ve světě.
Koncem padesátých let dvacátého století dosáhla světových úspěchů česká scénografie v tvorbě F. Tröstera a J. Svobody, mezinárodní uznání získala také Laterna magika (autoři J. Svoboda, E. a A. Radokovi) kombinující divadelní a filmové postupy.
Režie A. Radoka, O. Krejči, J. Grossmana nebo J. Kačera spolu s hrami V. Havla, M. Kundery, J. Topola a L. Smočka zaručovaly vynikající úroveň českého divadla v reformní atmosféře šedesátých let.
Po likvidaci československého reformního hnutí vojsky Varšavské smlouvy a za následné restituce totalitního režimu byla kontinuita divadelního vývoje násilně zpřetrhána, mnoho předních divadelníků nemohlo pracovat a přirozené centrum divadelního dění se přesunulo od ostře sledovaných velkých scén v Praze a Brně do malých studiových divadel (Divadlo na provázku v Brně, HaDivadlo v Prostějově, Činoherní studio v Ústí nad Labem) a na provinční scény. Do popředí se dostaly produkce pantomimy (C. Turba, B. Hybner, B. Polívka) a loutkářů (Drak, Naivní divadlo), kteří obohacovali odkaz tradičního loutkářství prostřednictvím animací nejrůznějších objektů a kombinace hry loutek a živých herců.
Od druhé poloviny osmdesátých let ideologický tlak slábl a v divadlech se stále více hrálo – skrytě a posléze nepokrytě – proti režimu. V listopadu 1989 se divadelníci okamžitě připojili ke stávce studentů a spolu s nimi a s disidenty a v čele s dramatikem V. Havlem hráli v „sametové“ revoluci podstatnou roli.
Po převratu se až na výjimky nepodařilo obnovit uměleckou autoritu velkých scén. Výrazná nastupující režisérská generace (P. Lébl, J. A. Pitínský, H. Burešová, V. Morávek nebo J. Nebeský) se prosadila v menších divadlech, nezřídka nově formovaných. Charakteristickým rysem posledních let je rozvoj hraničních disciplín, zejména v okruhu pohybového a tanečního divadla a výtvarných performancí.
Česká opera
Novodobá tradice opery v českém jazyce začíná na přelomu osmnáctého a devatenáctého století, kdy se v Praze hojněji uváděly české překlady německých a italských děl (1794 Mozartova Kouzelná flétna).
Novodobým mezníkem v dějinách původní české tvorby je rok 1826, kdy měla premiéru zpěvohra Františka Škroupa Dráteník. Od této doby se v rámci německé opery pražského Stavovského divadla formoval český soubor.
Otevření Prozatímního divadla (1862) dalo vyspělé skladatelské generaci Bedřicha Smetany a Antonína Dvořáka příležitost vytvořit tvůrčí i interpretační základy české operní kultury. Vyspělý orchestr a moderní inscenační možnosti poskytlo opeře Národní divadlo.
Ve dvacátých letech minulého století se úspěšně uplatnil v zahraničí skladatel Leoš Janáček. V roce 1938 se pražské Národní divadlo zařadilo premiérou opery Bohuslava Martinů Julietta s dirigentem Václavem Talichem mezi reprezentativní evropské scény. Po poválečném období, kdy i operu neblaze zasáhla oficiální ideologie, se od šedesátých let prosazovaly výrazné osobnosti zejména mezi režiséry (Václav Kašlík, po 1990 David Radok) a výtvarníky (Josef Svoboda). Nejvyzrálejší skladatelskou generaci této doby reprezentuje Petr Eben (Jeremiah, 1997).
Datum aktualizace: 16.8.2011 16:01
