Společná zemědělská politika
Podpora zemědělství, rozvoj venkova, minimální strategická soběstačnost v hlavních zemědělských komoditách nebo pěstování plodin pro výrobu biopaliv jsou jednou z charakteristik Společné zemědělské politiky (SZP) Evropské unie (EU).
Od svého vzniku v padesátých letech minulého století se SZP zásadně změnila. Před rokem 1990 ji definovala zejména snaha zaručit soběstačnost v produkci základních potravin. Výsledkem ovšem byla nepružná politika podpor vedoucí k nadprodukci. Dnes jsou však nechvalně známé hory přebytkového masa a másla či potoky mléka již minulostí. V některých komoditách je dokonce EU již několik let čistým dovozcem.
Přesto je určitá minimální strategická úroveň soběstačnosti v hlavních zemědělských komoditách (obiloviny, mléčné výrobky, maso) nezbytností. Další zásadní snižování produkčních kapacit by z pohledu České republiky vedlo k nižší konkurenci na trhu a růstu spotřebitelských cen. V současné době se stále větší důraz klade na kvalitu a bezpečnost potravin, šetrnost k životnímu prostředí, řešení zemědělských rizik a krizí, schopnost EU poskytnout občanům potraviny za dostupné ceny a v neposlední řadě také pěstování plodin pro výrobu paliv.
Venkov a obnovitelné zdroje
Středem pozornosti SZP se stala nejen podpora zemědělství, ale současně i rozvoj venkova. Řada mladých lidí opouští venkovské prostředí a hledá uplatnění ve městech. V důsledku tohoto trendu se venkov vylidňuje. Česká republika dlouhodobě usiluje o udržitelný rozvoj venkovských regionů a podporuje posilování SZP v této oblasti. Tento rozvoj však v geografických, ekonomických a historických podmínkách ČR nelze v dlouhodobém horizontu oddělit od zemědělské produkce. To by vedlo k negativním dopadům na životní prostředí, ekonomiku a potažmo sociální standard venkova, se všemi důsledky.
Společná zemědělská politika se přizpůsobuje i novým příležitostem, jako je pěstování plodin pro výrobu biopaliv a biomasy pro výrobu elektřiny a tepla. Využití biomasy pěstované na zemědělské půdě splňuje podmínky, které vyplývají z restrukturalizace zemědělství, a to nahrazením potravinářských komodit alternativními technickými nebo energetickými plodinami. Produkce a využití alternativních plodin také zajišťují energetickou soběstačnost venkovských oblastí, zvyšují atraktivnost a konkurenceschopnost zemědělského sektoru a v regionální spotřebě vyprodukovaných finančních zdrojů.
Přímé platby
Dnešní zemědělská výroba je v podmínkách SZP podporována systémem přímých plateb. Přímé platby můžeme rozdělit do dvou skupin. První skupinou jsou přímé platby, které nemají žádnou vazbu na aktuální produkci zemědělských komodit, proto se také nazývají platby oddělené od produkce.
Druhou skupinou jsou přímé platby, které jsou i nadále vypláceny s ohledem na výměru plodin, na počty zvířat, popřípadě tuny vyprodukovaných surovin. Tyto platby se nazývají platby vázané na produkci (coupled payments). Do první skupiny přímých plateb se ve starých členských státech řadí schéma jednotné platby (Single Payment Scheme – SPS), v některých nových členských státech včetně České republiky se jedná o jednotnou platbu na plochu (Single Area Payment Scheme – SAPS). Systém SAPS se vyznačuje úplným oddělením od produkce a poskytuje se na hektar zemědělské půdy.
Společné organizace trhu a rozvoj venkova
Jedním z hlavních mechanismů SZP jsou takzvané společné organizace trhu (SOT), které se týkají jednotlivých prvovýrobků a výrobků po prvním zpracování. Podstatou SOT je regulovat nabídky výrobků takovým způsobem, aby nedocházelo ke kolísání nabídky a tím i cen vyplácených zemědělským výrobcům, ale ani ke kolísání cen, které platí zpracovatel nebo konečný spotřebitel za nákup těchto výrobků. K tomuto účelu se využívají různé nástroje jako například produkční kvóty, intervence, celní kvóty pro dovoz či vývozní náhrady.
Reforma SZP z roku 2003 s sebou přinesla i zásadní posílení politiky rozvoje venkova tím, že se snížily přímé platby větším zemědělským podnikům. Cílem je zejména zajistit trvale udržitelný a životaschopný rozvoj venkovských komunit a kulturní krajiny. Strukturální změny ovlivňují nejenom zemědělství, ale celou venkovskou oblast. Podpora a rozvoj venkovských oblastí se tak stává zásadním tématem SZP.
V září 2005 přijala Rada pro zemědělství a rybolov nařízení o podpoře rozvoje venkova prostřednictvím Evropského fondu rozvoje venkova (EAFRD). Tento fond se zaměřuje na podporu aktivit vedoucích ke zlepšení konkurenceschopnosti zemědělství a lesnictví (tzv. osa I), na zlepšování životního prostředí (tzv. osa II), podpory kvality života ve venkovských oblastech a diverzifikaci hospodářství venkova (tzv. osa III) a podporu venkovských iniciativ Leader (tzv. osa IV). Jedním z významných opatření osy II je opatření zaměřené na podporu znevýhodněných oblastí (LFA – Less Favoured Areas), kde by v následujících letech mělo dojít k zásadním změnám v přístupu k vymezení tzv. ostatních LFA.
Napříč členskými zeměmi EU jsou tyto oblasti definovány natolik rozdílně, že to může vést až k nerovnostem mezi příjemci těchto podpor v jednotlivých zemích. Proto je nutné tento přístup revidovat a zajistit konzistentní přístup napříč EU. Jako předsedající země bude ČR hledat takové řešení, které pomůže definovat principy vymezení ostatních LFA na základě porovnatelných a jasně stanovených kriteriích a povede k naplnění cílů tohoto opatření, kterými jsou údržba krajiny a podpora udržitelných zemědělských systémů, které berou v úvahu zejména požadavky na ochranu životního prostředí.
Datum aktualizace: 16.8.2011 16:01
